Srí Lanka

Celkem dlouho ses živil novinařinou a byl jsi jeden z mála lidí, komu se tak splnil sen většiny cestovatelů – vydělávat si cestováním na živobytí. Jak ses k tomu dostal?

Úplně tak bych to neřekl, cestování sice dělá velkou část mé obživy, do dneška tomu tak je, ale vždy jsem k tomu dělal ještě něco jiného. Pracoval jsem 6 let v Rovnosti jako redaktor, pak 8 let v Lidových novinách jako fotograf. A právě v LN přišla jednoho dne kolegyně s nabídkou cesty do Španělska. Každá země dělá něco jako self promo – jako my máme Czech Tourism, který zve zahraniční novináře do Čech – a tehdy mě pozvali Španělé.

Mexiko

Kolegyně mi tenkrát řekla: „Neumím moc dobře anglicky, ani španělsky. Představa, že zůstanu trčet někde ve Vídni na letišti a nebudu vědět, kam nasednout na letadlo, mě dost děsí. Nemohl bys letět ty?“ A já na to kývl.

Psát o cestování jsem ale začal už v Rovnosti. Záhy potom, co jsem se vrátil ze své první dlouhé cesty do jihovýchodní Asie v roce 2004, jsem si uvědomil, že mám dost zajímavé fotky i zážitky, a chtěl jsem je někomu nabídnout. Tehdy tam ještě nejezdilo zdaleka tolik lidí jako dnes, byla to skutečně velká exotika. Tajně jsem proto začal spolupracovat s nějakými nedělními novinami, tuším že to byl Nedělní svět. Napsal jsem pro ně asi dvě věci a zjistil jsem, že se mi díky článkům částečně vrací náklady.

Asie na kinofilm

Opravdu jen částečně. Tehdy v době předdigitální jsem na dva měsíce v jihovýchodní Asii kupoval asi 90 filmů, celou dobu jsem je s sebou vláčel, a navíc jsem měl strach, že mi to rentgeny na letišti znegují. Naštěstí jsem je v pořádku dovezl domů a za 14 tisíc je nechal vyvolat. Něco pak ještě stály náhledy a scany, takže jenom do fotek jsem investoval asi 25 tisíc, což bylo v roce 2004 docela dost peněz. Bral jsem tehdy asi 11 tisíc měsíčně.

Měl jsem pocit, že bych peníze měl nějak dostat zpátky, a tak jsem začal fotky a články nabízet různým mediím. Občas se dařilo, občas se nedařilo, něco vyšlo… Využil jsem i toho, že jsem pracoval v Rovnosti a jako zpravodajec jsem texty mohl nabízet i jiným oddělením. Za nějaké stokoruny mi tak něco vyšlo i ve Víkendu Rovnosti.

Když jsme pak jeli na tři týdny do Španelska autem se ženou, zase jsem nabízel články, napsal jsem něco i z Anglie… Pomalinku se to pak začalo nabalovat.

Pracoval jsi tedy čistě externě?

V Rovnosti jsem byl zaměstnanec, v Lidových novinách živnostník – fotograf, ale byl plně vytížený prací pro redakci. Psaní textů o cestování byl docela příjemný přivýdělek. Moje velká výhoda vždycky byla, že jsem uměl fotit i psát zároveň. Věděl jsem z novin, že lidi v redakci mají spoustu práce a šetří každou minutu, takže vždy píšu článek na míru dané rubrice, a ušetřím jim tak spoustu práce.

Po tripu do Mexika jsme se se ženou vzali a měli jsme nepsanou předmanželskou smlouvu. Žena věděla a ví, že mě cestování naplňuje, takže jsme se dohodli, že si jednou za 3 až 4 roky budu moct vyjet na měsíc pryč. To bylo v roce 2008. Ale už o rok později mi říkala, že jsem nesnesitelný, ať někam jedu, a tak jsme s kamarády naplánovali měsíční cestu do Vietnamu.

Pak v následujících dvou letech přišly pracovní cesty – na měsíc do Peru a na měsíc do Ugandy, kde jsem pracoval jako fotograf a novinář pro společnost Na zemi. Dostala tehdy grant, jehož součástí byla i propagace fair tradu a destinace, které se projekt zrovna týkal. To byla místa, která mi přišla zajímavá, protože do té doby jsem je u nikoho neviděl. Třeba v Peru jsme narazili na chlapíky, kteří jsou světovou špičkou v degustování kávy. Dokážou podle chutě kávy poznat, jestli je rostlina například málo hnojená, blbě zastřižená a podobně.

Když jsme se vrátili z Ugandy, ČSA zrovna rušilo bonusový program, kde jsem měl tehdy asi 80 tisíc poctivě sbíraných mil, a měl jsem asi měsíc na to, abych za ně koupil letenku, nebo by mi propadly. Koupil jsem tedy letenku do Indie, ale s tím, že ji proletím až za rok. Žena byla v tu dobu podruhé těhotná a když jsem letěl, kluk měl necelý rok. Jeli jsme do Kašmíru a na sever Indie a bylo to úplně super.

Jak to máš dneska?

I nadále fotím a hodně píšu o cestování, ale do toho fotím a točím zakázky s dronem, založili jsme s kamarádem společnost SKYSHOT. To se teď snažím kombinovat – cestování a fotky s dronem na cestách. Není to úplně jednoduché, ale když chceš, tak to jde.

Co pro tebe znamenala rodina? Říkáš, že jsi měl těhotnou ženu, když jsi jel do Indie… Změnilo se něco?

Rodina je základ všeho. Je strašně důležité s tím druhým mluvit. Všechny cesty probírám se ženou, ale vím, že mi neřekne ne (smích). Dnes se většinou snažím, abych mohl ženu i děti vzít s sebou.

Letos jsme byli třeba týden v Alpách – cestujeme zatím jen po Evropě. Ale šli jsme i na dvoudenní trek Bregenzským lesem v Rakousku. Tahal jsem děti na zádech a dost jsem nadával, protože kluk váží 15 kilo. Občas to děti moc nebavilo, a tak jsme po cestě například hráli kostky. Ale postupně je učím. Dceru navíc vždycky strašně zajímá, kde zrovna jsem, a potřebuje to všem vykládat. Takže paní učitelky často ví víc, než moje žena.

Ale hlavně mám nesmírně tolerantní a báječnou ženu. Chápe, že cestování je moje vášeň a že jím žiju. Drží mě to při životě. Takže doma neřeším, jestli máme žluté nebo modré kachličky, protože je mi to jedno, oboje jsou hezké. Nemluvím do toho a ona mě za to odměňuje. Ještě jsem neviděl nějaký kyselý obličej ve stylu Zase jedeš pryč? Spíš je to něco jako Zase jedeš pryč? Proč nemůžu jet s tebou?!

Když cestuješ s dětmi, máš ještě čas, prostor a energii sbírat materiál do článků?

Jo, píšu o tom, jak se cestuje s dětmi. To je oblast, která je naprosto nepokrytá a nejen kamarády zajímá, jaké to je jet s dětmi třeba do Paříže. Bylo hrozně komplikované vůbec vyřídit dětem pas. Musel jsem například dodat rodný list mojí matky – ne ženiny, mojí – protože se narodila po roce 1953. To neyvmyslíš. (smích) Nicméně tahle kravina je už zrušená.

Jediné, co se mi s rodinou změnilo, je, že už nemůžu vyrážet na dlouhé cesty. Už když jedu na tři týdny, hrozně se mi stýská. A už nedělám žádné hlouposti, jsem na sebe opatrnější. Třeba ve Vietnamu jsem měl hrůzu jít na linii severního a jižního Vietnamu do vyhloubených děr, kde operovali Vietnamci za války. A to nejsem žádný klaustrofobik. Nešel jsem ani do skákání padákem, a to jsem měl možnost.

Když jsem odjížděl z Ugandy, řádila tam ebola. Byl jsem zrovna v postižené oblasti. A doma těhotná žena. Před odletem jsem jí volal a vymýšlel jsem, že pojedu na týdenní karanténu u nás na chatě. Nakonec jsme to nějak ustáli, ale jsou to věci, které by mě dřív nenapadly. Pravděpodobnost je sice skoro nulová, pořád se někde něco děje a tenkrát jsem to moc neřešil, ale teď už si nemoc vyhledám a zjistím si příznaky, abych poznal, že se něco děje.

Moje žena vždycky říká, že mám práci snů. Ale na cestách skoro nic neuděláš, nebo pracuješ tak, že sbíráš data, a skutečná práce začíná až doma při jejich zpracování. Dřív jsem s sebou notebook a smartphone vůbec nebral, chtěl jsem mít na cestách klid.

Ale dneska mám na cestách klid, a proto pracuju. Změnil se mi přístup. Kdysi jsme pořád na cestách chodili na pivo, ale dneska to nedělám, protože bych byl další den nepoužitelný. Když máš odvádět nějaké výsledky, ptát se a sbírat informace, musíš to opravdu brát jako práci. Ale pořád moc prima práci!

Plánuješ cestovat s celou rodinou i mimo Evropu?

Chtěl bych, ale moc se to nedá naplánovat. Koupit čtyři letenky pro celou rodinu, to už je ranec peněz, a navíc se těžko shání čas. Žena pracuje v administrativě Evropských fondů, dcera chodí do školy… A já nejsem takový alternativec, abych řekl, že bude chodit do školy v Austrálii.

Jiná věc by byla, kdybych dostal práci někde v zahraničí. Už je v podstatě rozhodnuté, že kdyby nějaká světová fotoagentura chtěla, abych pro ně fotil v Austrálii, tak se celá rodina sbalíme a jedeme. To se ale asi nestane. Rozhodně bych chtěl společné cesty postupně prodlužovat, pokud to rodina snese. Nejsem takový diktátor, že bych řekl: „Teď se mnou pojedete na dva měsíce na loď a je jedno, že se vám dělá blbě. Až tam budete, tak se vám blbě dělat přestane!” (smích) Já to takhle nemám, nebavilo by mě to. Musím tam vidět nějakou zpětnou reciprocitu, že mi to vrací, že se jim to líbí a baví je to.

Srí Lanka

Proč vlastně cestuješ, co tě na tom baví?

Ze všeho nejraději se potkávám s lidmi. Je to možná klišé, ale já to tak opravdu mám. Baví mě poznávat, jak to v jiných zemích funguje, jak tam lidé žijí. Často jsem přemýšlel o tom, jestli se nedá nějaký byznys ze zahraničí přenést k nám. Třeba rikša. Nikdy jsem to nedotáhl do konce, ale po Brně už nějaké cyklo tuk-tuky jezdí.

Zároveň si cestováním potvrzuji, že se tu nemáme až tak špatně. Člověk si hlavně v chudších zemích uvědomí jednu základní věc – máme se tu jako prasata v žitě. Někdo tu nadává, že dostává dávky jenom 5 tisíc, přitom na světě je spousta lidí, kteří nikdy 5 tisíc ani neviděli, a žijí šťastně.

A myslím, že cestování je důležité i pro děti. Měly by vidět, že se jinde mluví jinými jazyky, jí se jiné jídlo a může se žít i jinak než u nás. Aby věděly, že nejsme pupek světa, že spoustu věcí neděláme úplně nejlíp. Když jdeš po Vídni, pomalu neuvidíš odhozený papírek, protože lidi tam ví, že koše na ulici mají svůj význam. U nás je košů stejně, a přitom se všude válí bordel.

Děcka nás sledují a učí se podle nás. Nadávám synovi, když řekne, že je někdo blbeček – jsou mu tři roky. Ale když řekne, že tam šel nějaký blbeček, co zahodil petflašku, nemůžu s tím než souhlasit. Důležité je vidět, že jsme různí, a že lidi ve světě mají sice stejné problémy jako my, ale řeší je mnohdy v úplně jiných jiných podmínkách.

Vrátím se k focení. Říkal jsi, že tě částečně živí fotobanky. Je to téma, které se teď hodně řeší, hodně fotografů říká, že to nefunguje a nemůžeš z toho mít žádné peníze. Má cenu se do fotobank pouštět?

Já jsem ve fotobankách někdy od roku 2006. Zrovna nedávno mi ze Shutterstocku přišlo, že jsem za tu dobu vydělal 10 tisíc dolarů. Což je asi 30 tisíc korun na rok. To je jedna fotobanka, v druhé mám dalších 10 tisíc dolarů a v dalších pěti dohromady dalších 10 tisíc dolarů. Celkem jsem tedy za 9 let vydělal přes půl milionu korun. Což není úplně špatné. Ale jsou fotografové, kteří tyhle peníze vydělají třeba za půl roku.

Jsou to jenom fotky z cest?

Nejsou, ale zase rozhodně nejsem typický fotobankéř. Fotím hlavně pro klienty a na fotobanku dávám jen fotky, u kterých tuším potenciál. Může to být čínská konvička v Brně v kavárně, nebo Machu Picchu z Peru. Za těch 9 let jsem takových 5 let nahrával velmi intenzivně. Žena se mi hrozně smála, že jsem tehdy za 12 hodin času, co jsem tam ty fotky cpal, vydělal asi 35 centů. Dneska už se nesměje a bere nějaký malý příjem z fotobank jako naprosto standardní. Myslím, že i dnes mají fotobanky potenciál na to, aby se jimi člověk živil, jen je potřeba překonat náročnou počáteční fázi.

Kolik máš dnes v portfoliu fotek?

Na jedné fotobance mám asi 3 000 fotek, na druhé kolem 1 600 a ta paradoxně vydělala víc. Je to hodně o editorech a jejich čichu na fotky.

Kávová sklizeň, Guatemala

Víš zhruba, který typ fotek z cest vydělává nejvíc?

Moje zdaleka nejúspěšnější jsou ze sběru kávy v Guatemale. Jsou to fotky bez lidí a v tom nejšpinavějším místě, které jsem kdy zažil, ale je z toho cítit syrovost, kterou z toho lidi asi cítit chtějí. Nejvíce je tam záběrů tmavých ulepených rukou z rozmačkaných kávových bobů.

Je to set zhruba 20 fotek a každá za tu dobu vydělala skoro 500 dolarů. Prodávají se pravidelně a vydělávají každý den. A to jsou vyfocené na foťák, který měl 6 Mpx – zdály by se být neprodejné.

Navíc vznikly úplně náhodou. Přišel jsem do nějakého obchodu, kde bylo napsané caffa a lámanou španělštinou jsem se zeptal: „Kde tohle roste?” A slečna mi řekla, ať přijdu další den, že její bratr mluví anglicky. Druhý den přišel kluk, co mě vzal do jeepu a tři dny mě vozil po kávových plantážích a vykládal mi o kávě.

Kávová sklizeň, Guatemala

Vzal mě i ke svému tatínkovi, který má mlýn, kde se káva zpracovává, a všechno mi tam vysvětlil a ukázal. Zpětně jsem si uvědomil, že to nebylo úplně bezpečné – bylo to v horách u mexické hranice v oblasti La Democracia, kde kdyby mě někdo shodil ze strže, už mě nikdo nenajde. Ani by nevěděl, kde mě má hledat. Ale bylo to skvělé, lidi byli nadšení, že vidí bílou hubu. Právě tam vznikly tyhle fotky.

Většina fotobank má dnes sekce nejenom pro komerční využití, ale i pro média, a všechny české noviny a časopisy mají účet na Shutterstocku. Takže nahrávám i fotky typu lidi v ulicích Paříže. Vždycky říkám, že dobrá fotka, která je doma zahrabaná v archivu, nevydělá ani korunu. Zatímco i špatná, kterou někdo vidí, může tu korunu vydělat. A když spojíš to, že je to dobrá fotka a někdo o ní ví, tak je to super. Teď se mi stalo, že koupili fotku za 270 liber. Protože tam byla.

Zajímavý je u mě i vývoj fototechniky. Za poslední lrok hodně řeším váhu svého vybavení a našel jsem řešení. Je to bezzrcadlovka OM-D E-M5 Mark II od Olympusu. Nebo od kohokoli. Normálně s tím teď fotím i velké zakázky. Kvalita je v 99 % případů naprosto srovnatelná s 6D od Canonu, to pro mě byl objev, přitom je to maličké a lehké.

Srí Lanka

Už zhruba rok píšeš cestovatelský blog My Lost Hat. Proč jsi začal, co tě k tomu vedlo?

Šel jsem do toho z přetlaku témat. Z takové možná naivní vize, že dnes už se všechno děje na internetu. Bylo to v době, kdy v Lidovkách zrušili cestovatelskou rubriku a odmítli mi články, že prý už toho moc neberou a že to nemají kam dát. Měl jsem je hotové a chtěl jsem, aby se o nich vědělo, tak jsem si založil blog.

Až později jsem nahlédl do travelbloggerské komunity a zjistil jsem, že takových lidí je strašná spousta. Většina z nich je mnohem mladších než já a v 37 se cestuje jinak než ve 22. Není to špatné, ale prostě jiné. Nedělá mi problém zavěsit se na lano a spustit se přes nějaký kaňon, ale jak říkám, dvakrát si ověřím, jestli je to bezpečné nebo ne.

Blog se pořád vyvíjí – pomalu zjišťuji, o jaké příspěvky mají lidé zájem. Jdu metodou pokus-omyl, takže teď mám úplně jiný plán, než na začátku. Zkoušel jsem dávat každý den článek z jiné oblasti, ale to se ukázalo být úplně nemožné. Nedělal bych nic jiného. Zjistil jsem, že je mnohem lepší napsat o svých zkušenostech, třeba jaké aplikace pro cestování mám v mobilu a proč je používám, to mělo obrovskou čtenost.

Indie

Vydělává ti blog něco?

Zatím nevydělává nic. Plánuju taky článek o tom, jaké je to psát blog a jaké očekávání mít, aby ses nestal otrokem. Je řada oblastí, kde tě potřebují, i když nemáš nějakou přehnaně velkou návštěvnost. Ale v momentě, kdy si řekneš o peníze, je to pro ně nezajímavé.

Velmi často tě chtějí zaplatit něčím, co je nic nestojí, aby jsi měl pocit, že je to služba. Když tě ubytují v hotelu za 5 tisíc, není to tak, že by ti dali 5 tisíc. Neprodaný pokoj v hotelu je nestojí nic a ty bys do pokoje za takovou cenu stejně nikdy nešel, je to nesmysl. Takže si musíš rozmyslet, co chceš nebo nechceš dělat, a jaká je tvoje cena.

S některými společnostmi teď barterově spolupracuju, ale vybírám si jen ty, které jsou mi sympatické, jako třeba vydavatelství Svojtka s Lonely Planet nebo Jota s Rough Guides, ty průvodce mám rád. Rád bych také udělal půjčovnu turistických průvodců, zadarmo.

Vietnam

Vnímáš vliv blogu na ostatní oblasti své práce? Mě čtenáři blogu oslovují ohledně psaní, občas přednášek a někdy i s cestováním nesouvisejícími zakázkami. Stalo se ti to?

Nestalo, mám blog až na vedlejší koleji, nemá ani desetitisícovou čtenost. Když napíšu nějaký článek, nabídnu ho nejdřív do novin. Není důvod psát primárně na blog a čekat, až bude téma bude chtít nějaká redakce.

Ale docela často se mi stává, že mi odněkud zavolají s poptávkou na text nebo fotky, protože ví, že jsem byl v destinaci, kterou potřebují. Hodně jsem psal o Peru, dokonce i pro Playboy – o kohoutích zápasech – a ozvala se mi společnost, která prodává kávu. Dělali nějakou speciální edici a chtěli, abych jim na uváděcím večírku řekl něco peruánské o kávě.

Nemám zas procestovaných tolik zemí, ale někde jsem byl zase opravdu hodněkrát. Třeba do Rumunska jsem vyrazil už desetkrát, často na vlastní pěst, a našel jsem tam spoustu krásných míst. A to u nás moc lidí nemá. Když pak někdo něco z Rumunska potřebuje, ví, že se na mě může obrátit.

Turecko