Taky jsem se na Aljašce naučila rybařit, ač mě to nikdy předtím nezajímalo. Ale když už jsem tam byla a naučila se ty ryby kuchat, tak proč je i nechytat. Teď už umím muškařit i lovit halibuty, byla to sranda. Poprvé jsem si tam chytala potravu, taky lezla na špičky stovky let starých stromů a wakeboardovala (oceán měl asi 10 stupňů, dost kosa). V Brazílii jsem byla na rodeu a honila krávy na koni. Cestování je super.

Do Států jsem jela na Work & Travel (program pro studenty, díky kterému mohou legálně pracovat v USA a následně cestovat) a pracovala jako servírka, průvodkyně a taky kuchala ryby. Bylo to zajímavé! (smích) Jinak co se týče lidí, tak mě nadchla Brazílie, kam jsem jela jako dobrovolník s INEX. Velmi příjemně mě překvapili místní. Než jsem tam jela, měla jsem celkem obavy. Neuměla jsem jejich jazyk, ale nakonec se z nich stali nejlepší lidi, které jsem kdy potkala.

Máš nějaký konkrétní případ?

Brazílii jsem si vybrala, protože byla v nabídce dobrovolnických programů a kvůli příběhu rodiny Baťů. Jan Antonín Baťa do Brazílie odešel během druhé světové války a založil tam několik měst. Dodnes zde žije česká komunita, která se už samozřejmě zmixovala s místními, ale stále dodržuje různé české tradice. Třeba můžete vidět brazilské děti tancovat polku.

Mě tyhle věci tak nadchly, že jsem se přihlásila a jela. Moc hezky se o mě starali, prováděli mě, nechali mě s nimi bydlet. Když jsem třeba chtěla pracovat na farmě, tak mi to zařídili. Takže v Brazílii jsem potkala nejlepší lidi. Nicméně co se týče těch nejhezčích míst, tak určitě vede Aljaška a taky národní parky v USA. Záleží na tom, jestli je člověk ochotný dělat třeba i podřadné práce, aby se mohl podívat do světa. Málo lidí si může dovolit jet do Kalifornie nebo na Aljašku na čtvrt roku bez toho, aby tam pracovali…

Jak jsi to měla s časovým rozvrhem? Jak hodně musíš pracovat, abys pak mohla cestovat?

Záleží na tom, kam se vydáš. Třeba v Kalifornii, tam mi to vždy vycházelo tip top. Pracovala jsem u LA a vždy, když jsem něco vydělala, utratila jsem to celé za cestování. Jsem v tomhle šťastlivec – třeba právě v Kalifornii jsem celou dobu bydlela u někoho přes Couchsurfing, takže mě to nic nestálo. Nebo jsem potkala starého známého a ten mi půjčil auto, které bych si jinak nemohla dovolit. U mě to bylo fakt hodně o štěstí. V Kaliforni jsem nechala všechny peníze, jen abych mohla cestovat. Cestovala jsem dlouho, třeba měsíc v kuse – do Yosemite, Mexika, Las Vegas… Odtamtud jsem pak odjížděla do Čech bez peněz.

Ale co se týká Aljašky, to byl jiný svět… Tam mi platili úplně jiným způsobem a nějaké peníze jsem si pak přivezla i domů. Měla jsem zadarmo ubytování a jídlo, takže mi zbylo vše, co jsem si vydělala. Cestování tam bylo docela náročné, protože město bylo na jedné straně celé obehnané horami a ledovci a na druhé mořem. Takže se tam dá dostat jedině letecky. Podnikla jsem spoustu výletů do hor, na ledovce a hodně jsem létala…

Jaký byl poměr cestování a práce v Kalifornii?

Pracovala jsem tam tři měsíce a pak jsem měsíc cestovala. Samozřejmě taky záleží, kam člověk jede. Právě Kalifornie je hrozně drahá… Člověk se musí trochu uskromnit, aby mohl cestovat co nejdéle.

Zařizovala jsi si práci a víza sama, nebo přes agentury?

Oboje zařizovala Alfa Agency. V Americe je těžké si sám najít práci a vyřízení pracovních víz je bez pomoci agentur skoro nemožné. Člověk téměř vždy musí zaplatit agentuře za zprostředkování, minimálně americké straně.

Kolik tedy zbude z výplaty tobě, když platíš ještě agenturu?

Za agentury se platí předem. Člověk si musí rozmyslet, zda se mu to vrátí. Já jsem si půjčila od rodičů a podepsala jsem jim směnku, že jim to vrátím, až se vrátím domů (smích). Dvacet tisíc dáte za zprostředkování víz a pak ještě musíte koupit letenku. Přičemž letenka na Aljašku byla extrémně drahá. Celková suma na začátek byla asi padesát tisíc. Ale pokud máte dobrého zaměstnavatele, tak se vám počáteční investice může vrátit během několika týdnů. První krok je ale u Ameriky nejtěžší, protože musíte investovat hned na začátku…

Máš pocit, že ti práce v zahraničí může pomoct i během kariéry?

Nejsem si jistá. Chtěla bych věřit, že ano, protože by to mohlo být pro zaměstnavatele zajímavé, ale sama to beru víc jako osobní rozvoj. Během cesty zažijete různé situace, se kterými si musíte poradit. Třeba v Kalifornii mi ukradli vozík, který jsem půjčovala. Stál asi čtyři tisíce dolarů. Na všechno tu jste sami, nemůžete zavolat kamarádovi, mamince… Když je vám pak někdy úzko, vzpomenete si, kolik neobyčejného jste na vlastní kůži viděli a zažili.

Zažila jsi nějakou drsnou situaci, kdy jsi se bála, jak to celé dopadne?

Ukradený vozík byl asi nejhorší. Pronajímala jsem surfy, kola a takové vozíky na pláži v Kalifornii a vždycky jsem je musela zamknout. Jednou jsem to nestihla – byl zrovna Den nezávislosti, a někdo mi vozík ukradl. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Ke všemu to byl můj první týden, takže jsem neměla žádné peníze. Tak jsem to tam celé zamkla, asi šest hodin jsem jezdila na kole po okolí a vozík hledala. Napadlo mě, že je hodně těžký a dotáhnout ho někam do auta by pro zloděje bylo příliš náročné. Všichni kolem se bavili, slavili, odpalovali ohňostroje a já jezdila kolem pláže, hledala vozík. Přišlo mi to jak ze špatnýho filmu…

Na Aljašce bylo nepříjemných situací hodně. Pracovala jsem jako servírka a bylo to náročné. Chodívalo k nám hodně lidí a člověk se snadno přeslechl, spletl drahou objednávku nebo blbě vykuchal rybu. Můj šéf byl trochu cholerický blázen. Všechno je ale k něčemu dobré, odteď si budu o to víc vážit normálních šéfů.

Co přesně jsi dělala v Brazílii?

V Brazílii jsem dobrovolničila ve vesnici, kterou založil Baťa. Žila jsem tam u místních i u Baťovy rodiny, která ještě trochu mluvila lámanou češtinou. Nejdřív jsem pomáhala v pamětním centru, věnovanému zakladatelům vesnice – panu Trachtovi a Janu Antonínovi Baťovi. Chvíli jsem také pracovala na farmě s dobytkem.

Místní chtěli, aby čeští studenti přijeli a seznámili se s jejich kulturou a naopak. Ukazují brazilským dětem, kdo jsou Češi, jak vypadá Praha… Nejdůležitějším poslání celého pobytu bylo vlastně skamarádit se s nimi.

Měli velký zájem, abych zůstala déle, protože křtili Pražské Jezulátko, které jim věnoval Dominik Duka. Pomohli mi přesunout letenku, oblékli mě do českého kroje… To samo o sobě byl velký zážitek. Kde se pražská holka dostane tak blízko ke kroji?

Ve velmi starém kroji se zlatě vyšívaným čepečkem a českou vlajkou jsem pak pochodovala brazilskými ulicemi a následně šla do kostela a pokřtila Jezulátko. Silný zážitek a úplně nová zkušenost.

Taky jsem pár dní pomáhala na farmě. Sedla jsem na koně a honila krávy.  Ale myslím si, že dobrovolničení tam nebylo o práci, ale spíš o objevování a komunikaci s místními, povídáním o mém rodném kraji. Brazilci měli velký zájem o naší republiku, což bylo hezké vidět. Myslím, že co se týče Čechů, vytrácí se u nás vřelý vztah pro naši zemi, což u Brazilců bylo úplně naopak. Snem mladých Brazilců tam nebylo bydlet na Manhattanu, ale jet do Čech a vystudovat Karlovu Univerzitu. Oni ve mně probudili city k Česku, které jsem ani nevěděla, že mám.

Jak ses tam dostala? A jak se tam případně mohou dostat ostatní?

Bylo to přes INEX, což je organizace spojující dobrovolnické organizace a dobrovolníky v Česku. Já jsem s nimi spolupracovala i na jiných věcech, např. Fotbal pro rozvoj. To byla akce, kdy se snažili spojit českou mládež s dětmi a mladými lidmi z Keni. Když by člověk chtěl vyrazit dobrovolničit do oblastí jako je Jižní Amerika, Afrika, Asie, tak bych mu určitě doporučila právě INEX.

Co chystáš dál? Máš do budoucna nějaké cestovatelské plány?

Teď jsem si s kamarádkou koupila letenky do Izraele, kam jsem vždycky chtěla zamířit, jedu jako tam jako stoprocentní turista, nebude na mě čekat žádná práce. Ráda bych taky jedno léto strávila v ČR, protože už skoro nevím, jak tady léta vypadají. Každý rok jsem pryč. Asi bych už nejela do Ameriky – myslím, že jsem viděla dost. Spíš bych v budoucnu chtěla zamířit do Asie.

Katka své zážitky z cest sdílí na Instagramu Syselpunk

 

Co dál? Přečtěte si další článek z blogu Travel Bible! Píšeme o tom, jak cestovat levně, chytře a dlouho.