V první části rozhovoru jsme se s Karlem bavili o nejzajímavějších zážitkách, o tom, jak skloubil cestování s rodinou, a cestovatelských vychytávkách, které používá. Ve druhé se ale podělil o své cenné know-how, které nasbíral při organizování přednášek a festivalu Kolem světa.
Děláš jeden z největších cestovatelských festivalů u nás – Kolem světa. Jak tě to napadlo?
Bylo to pozvolné, spontánní, nikdy jsem v tomhle podnikat nechtěl. Rád jsem prezentoval svoje cesty a chodil na přednášky dalších cestovatelů. A spousta z nich mě žádala, ať za nimi zajdu, že mi promítnou fotky. Tak jsme se jednou sešli v hospodě, udělal jsem jednoduchý program, a najednou přišla stovka lidí. Hodně návštěvníků bylo úplně cizích, přitom to mělo být jenom pro uzavřenou skupinu.
Nový Zéland
Postupně se to zvětšovalo, lidi viděli, že organizuju nějaká setkání dobrodruhů, kteří křižují svět, a pořád se na mě obraceli, abych pro ně zorganizoval i jejich promítání. Festival tedy vznikl díky výzvám zvenčí. Už asi 15 let dostávám maily: „Hele, Karle, mohl bych u tebe na festivalu promítnout to a to?“ Hrne se to na mě a nemůžu nic dělat, to samo (smích).
Kdyby se ti cestovatelé přestali ozývat, pokračoval bys?
Samozřejmě pokračoval. Festival se dostal do fáze, kdy to je hlavně o setkávání se starými přáteli i novými lidmi. Mám kolem sebe spoustu zajímavých lidí, se kterými bych se rád stýkal, ale časoprostor v rámci rodiny není bezedný. Ve výsledku je úžasné, že se můžeme sejít dvakrát za rok. Kamarád promítne, která nejlepší místa procestoval v poslední době, a já mám potom ještě možnost si s ním popovídat u piva nebo u kafe. Na festivalu je obrovská koncentrace nejzajímavějších fotografů a cestovatelů v České republice. Zjistíš, že tě tam zná hrozně moc lidí, a že ty jich znáš také spoustu, takže se tam každou minutu můžeš s někým bavit, a zároveň se seznamovat s dalšími dobrodruhy.
Ekvádor
Mám pocit, že jsi poslední dobou jeden z mála lidí, kteří se cestováním skutečně živí. I když už tolik necestuješ. V jaké fázi jsi objevil, že je to možné?
To přišlo samo, ani jsem se nikdy nechtěl cestováním živit. Studoval jsem fyziologii rostlin a najednou přišel tenhle festival. Já za to nemůžu. Lidi za mnou chodili, že se jim to líbí, že bych festival měl rozšířit, posílali mi tipy na osobnosti a nápady, koho zvát do hlavního programu…
Celý rok sedím za klávesnicí a jsem jedno velké ucho. Naslouchám cestovatelské veřejnosti a zjišťuji, co je zajímá a baví. Aby pak přišli a od soboty od rána do neděle do večera měli nachystaný program, který je bude bavit, otevře jim obzory a dodá tipy, kam vyrazit, s kým se seznámit a jak se propojit. Je to takový cestovatelský Facebook naživo.
Nový Zéland
Proč si myslíš, že lidi chodí na tvoje přednášky?
Zrovna včera jsem měl v Plzni přednášku o Réunionu a lidi z ní odcházeli nadšení. Někteří se z Réunionu právě vrátili, a hodně jich tam chce jet. U těch, kteří již v dané zemi byli, vyvolávám pozitivní ohlasy hlavně proto, že jim připomenu jejich zážitky, ale zároveň ukážu místa, která nestihli. Samozřejmě některé přednášky jsou zajímavější víc, některé míň, záleží na tom, jak dlouho jsme tam byli, nebo jaké štěstí jsme měli na různé ceremonie, jak moc to byla dobrodružná cesta.
Před pěti lety jsem byl na Antarktidě, kterou jsem proplul na historické trojstěžňové plachetnici, bydlel dva měsíce v podpalubí, plavil se přes Drakeův průliv a dostal se na místa, která 99 % cestovatelů nikdy nevidělo. O Antarktidě přednáším úplně nejraději a nejvíc, protože každá informace, kterou řeknu, je pro posluchače nová.
Antarktida
Hodně také dělají opravdu kvalitní fotky, ty vám také neukáže každý. Občas se nám podaří cestovatelský feeling střihnout v nějakém videu – ten pocit svobody s velkým S, kdy si člověk cestování užívá na plné pecky, ten je ohromující.
Kolik si myslíš, že musí „běžný” cestovatel udělat přednášek, aby si vydělal na další cestu? A jak se k tomu vůbec dostat?
Pokud tě vůbec nikdo nezná, měl bys udělat pár přednášek zdarma. Když uděláš třeba pětkrát přednášku zadarmo, a pořád tě to baví a návštěvníci říkají, že jsi dobrý, tak si můžeš říct o nějaký honorář. Když ti pak volají z celé České republiky, abys udělal přednášku, tak už je na tobě, jestli chceš udělat třicet přednášek za tisícovku nebo patnáct přednášek po dvou tisících. Honoráře se šplhají až do desítek tisíc za přednášku. To už je ale kombinace kvalitního obsahu a skvělých vypravěčských kvalit.
Vysoké Tatry
Co to musí být za přednášku, aby za ni člověk dostal desítky tisíc?
Na přednášku musí přijít stovky lidí a každý z nich zaplatit 100 až 150 korun. Takových akcí u nás není moc, ale existují.
Když já dělám přednášky, nejvíc mě baví se pak potkat s návštěvníky, popovídat si s nimi. Ale jsou lidi, co žijí v zahraničí, přijedou do Čech na pár měsíců v roce, udělají několik přednášek a zase odjedou. Bydlí třeba ve srubu za polárním kruhem, kde nemají internet, mají jenom počítač, píšou knížku a ve volných chvílích prožívají dobrodružství v horách se svojí rodinou.
Něco takového tě neláká?
Možná že by mě i lákalo, ale jsou to sny, u kterých cítím, že nejsou splnitelné – třeba právě kvůli rodině. Třeba bych se taky chtěl přestěhovat na půl roku do Chiang Mai. V tuhle chvíli to nevidím jako tu správnou cestu a beru ohledu na svoji rodinu, ale pokud by mi žena řekla: „Jedeme na půl roku do Chiang Mai,” bez váhání jedu.
Norsko
Máš nějaký velký cestovatelský sen?
Zrovna včera mi došlo, že mým největším snem je aktuálně to, aby mě za deset patnáct let prováděli světem moje děti. Naprosto geniální záležitost. Vychovat je takovým směrem, aby měli chuť objevovat Jižní Ameriku, Asii, Afriku… Děti by mi naplánovali cestu, já bych to zaplatil a užíval si dobrodružství s nimi. Viděl bych, jak touží někam jet, něco vyfotit, napsat nějakou reportáž, a pozoroval bych to vlastně stejnýma očima jako před deseti, dvaceti lety. Chtěl bych je vidět v takovém stavu.
Na Réunionu jsme potkali rodinku asi o 10 let starší – rodiče čtyřicátníci nebo padesátníci ve výborné kondici, se kterými cestoval tak 17letý syn. Uměl perfektně francouzsky a anglicky, ještě možná španělsky, a celou tu cestu jim připravil on. Rodiče viděli, jak jim syn udává rytmus cesty a jenom sledovali a „vezli“ se. Je úžasné, že na syna předali touhu cestovat a objevovat zapomenuté kouty světa.
Já se teď můžu sebrat a koupit si letenku prakticky kamkoliv, cestovat si, užívat si barů, je na slonovi… Za tři dny jsem kdekoli na světě, nechodím do práce, takže si můžu vzít dovolenou kdykoli. Ale jak už pro mě samotné cestování není takovou výzvou, je pro mě úžasné, když mi manželka nebo za pár let dítě řekne, že chce jet tam a tam, a já to jen odkývnu. Splním jim sen, uvidím jejich radost v očích. A já se tam taky samozřejmě strašně rád podívám…
Karel na Devils’s Island
Podělíš se ještě o nějaký tip pro cestovatele?
Točte videa a naučte se pořádně stříhat! Protože na spoustě cestovatelských přednášek chybí videoukázky a cítím, že jsou silnou součástí prezentace, která má představit danou zemi. Spousta cestovatelů si bohužel pořád nedá tu práci sestříhat třeba minutové video. Stačí jenom krátké ukázky.
Neumím stříhat, neumím točit – nikdo mě to nikdy nenaučil – ale snažím se už čtvrtý rok dát pokaždé něco dohromady a cítím, že se nám už daří zvládnout něco zajímavého, co diváky vtáhne do děje. V dnešní době je nejjednodušší jenom vzít telefon a natočit video. A pak se zakousnout a během několika hodin v noci něco sestříhat. Je to hrozně jednoduché, ale stojí to čas a to je jak známo největší nepřítel člověka. Protože všichni víme, že tohle krátké video nikdo nezaplatí. Je to jen na památku … ale návštěvníci přednášek tato videa ocení.
Fotky: archiv Karla Wolfa
