Bolívie – pohřebiště vlaků

Jak ses dostal k cestování? Co tě k tomu přivedlo?

Poprvé jsem začal cestovat ve svých asi šesti nebo sedmi letech, když jsem se sám sbalil a sedl na vlak. Vyšel jsem ze školy s taškou na zádech, šel na nádraží a nastoupil do vlaku. To dodnes nikdo v mé rodině nepochopil. Vyrazil jsem do Hodonína, protože jsem doma chtěl mít rybičky a tady v Břeclavi nebyl žádný zverimex, ale omylem jsem sednul na vlak do Brna, a tak jsem poprvé objevil vzdálený svět.

Tím to vše začalo. Naši z toho byli dost vyděšení – a to se mi to ještě podařilo zahrát do outu, protože jsem řekl, že jsem byl „jen” v Hodoníně. K cestování jsem tíhl vždycky, bavila mě příroda, nasával jsem informace o světě. Jako malý jsem vždy hltal ABC a vše, co tenkrát vycházelo…

Bosna a Hercegovina – Mostar

Jaká byla tvá největší cesta?

Nový Zéland. Lákal mě už od mala a když jsem nastoupil na gymnázium na kurz angličtiny, měli jsme jako učitelku Kylie – rodilou mluvčí z Nového Zélandu. V hodinách jsme si ukazovali různé fotky Zélandu, a tak jsem měl postupně jasno. Musím vyrazit na Zéland! O pár let později jsem se sbalil a odletěl. Dal jsem výpověď v práci, prodal jsem byt a všechno, co jsem měl, jsem naložil na náklaďák a odvezl do bazaru. Letěl jsem si zdokonalit angličtinu. Školu jsem měl na 3 měsíce, zpáteční letenku za půl roku, nakonec jsem zůstal necelých 9 měsíců.

Hong Kong – Victoria Peak

Říkal jsi, že jsi tam poprvé začal psát blog. Co tě k tomu vedlo?

Nevím. Bylo to v době, kdy tu ještě nikdo neblogoval – bavíme se o roce 2004. Můj táta byl vášnivý fotograf, a tak fotím zhruba od stejné doby, co cestuji (tedy od první nebo druhé třídy). Máma byla učitelka na základní škole a vychovatelka v družině a pořád něco sepisovala, tak jsem to asi částečně podědil po ní.

Měl jsem už tehdy spoustu známých, kteří také cestovali a chtěli na Zéland, ale neměli na to peníze. A tak jsem začal psát blog, abych dal dohromady nějaké užitečné informace a zároveň o sobě dal vědět rodině a kamarádům. Je fakt, že když jsem v té době někomu řekl, že bloguju, koukal na mě jako bych spadl z višně. Byla to zkrátka doba, kdy byly blogy v plenkách a internet ještě pořád strašně pomalý.

Nový Zéland – Mount Cook National Park

Je nějaká země mimo Zélandu, která tě fakt hodně oslovila?

Mě bavila každá země, kde jsem byl. Jezdím do zemí už s tím, že vím, co tam čekat – dost si vždy dopředu nastuduji. Nestalo se mi, že bych se vrátil a řekl: „To bylo o ničem.” Kdybych měl už dopředu pocit, že se mi tam nebude líbit, nepojedu tam.

Za čím cestuješ?

Za lidmi a za přírodou. Mé motto je „Cestuji abych fotil, fotím abych cestoval.” Fotky jsou pro mě většinou největší hnací motor a pomyslné závaží na miskách vah, když se rozhoduji, že někam vyrazím a zvažuji kam. Například takovou přírodu, jaká byla na Zélandu, hned tak někde nevyfotím, i když si uvědomuji, že třeba Island nebo Azorské ostrovy by mohly být hodně podobné. Baví mě poznávat lidi a nové kultury, zjišťovat, v čem je to v dané zemi jiné než u nás. Moc rád poznávám i ostatní travellery – najednou potkáš lidi z Číny, Belgie, Ameriky… Jste na jedné lodi a máte si co říct.

Thajsko – Ko Poda

Jezdíš do míst, kam cestuje většina, anebo se snažíš najít nějaká skrytá místa?

Mám pocit, že takových skrytých míst už moc není. V zemích, kam se cestuje hodně, je to opravdu složité. Ale jo, třeba i v Thajsku se mi to párkrát povedlo. Stačí, abys vyjel lodí na některou ze vzdálenějších pláží, nebo jen šel úplně na druhou stranu, než chodí turisté. Projdeš tam džunglí a malinkými vesničkami a najednou vejdeš do úplně jiného světa. Nechápeš, kde jsi… Je tohle ještě Thajsko, nebo už jsem v Kambodži? (smích)

Třeba v Jižní Americe, se mi to podařilo rozložit půl na půl. Byl jsem i na místech jako Machu Picchu, kam chodí davy turistů – taky se mi tam nejdřív moc nechtělo. Ale nakonec jsem si říkal, že bych jel do Jižní Ameriky a neviděl Machu Picchu? To je přeci nesmysl! Nakonec to bylo super – nebyli jsme tam v hlavní sezoně, pršelo a navíc jsme dorazili brzy ráno. Takže i na takových místech se může stát, že tam budeš skoro sám. Mám fotky, které zachycují moment, kdy tam není snad ani noha. Pak jsme ale vyrazili i do míst, kde by tě ani nenapadlo, že tam ještě někdo může bydlet. Člověk se nesmí bát odbočit z hlavní cesty…

Dovedeš si představit cestu bez fotoaparátu?

Neumím! Hodně jezdím právě za fotkami. Kdybych nefotil, tak se polovina mých cest ani neuskuteční.

Abú Dhabí – Sheikh Zayed Grand Mosque

Co by měl člověk udělat pro to, aby si z cest odvezl krásné fotky?

Umění fotit je subjektivní. Jasně, měl bys umět ovládat svůj foťák, znát základy kompozice a světla. Ale ve výsledku se tobě moje fotka může líbit, mně se bude zdát super, a přitom ostatním přijde divná. Měl bys vědět, co přesně chceš na fotku zaznamenat. Já fotím hodně krajinu a snažím se místo zachytit tak, jak aktuálně vypadá. Když jsou v krásné krajině dráty vysokého napětí, chci, aby byl vidět ten kontrast. Nemám to tak, že bych čekal a hledal půl dne záběr…

Aspoň trochu přemýšlím nad světlem a konceptem té fotky… Co se fotkou snažím říct? Dnes už to zdaleka není o kvalitě fotoaparátu, je to hlavně o tvém oku a myšlence, kterou fotka nese.

Peru – Jezero Titicaca

Vybíráš si dopředu místa, kde by mohly vzniknout krásné fotky, anebo někam prostě přijedeš a snažíš se z toho vytěžit maximum?

Mám to tak napůl. Pamatuji si, že jsem se díval na úžasné fotky Ladislava Kamaráda na webu Horolezec.cz, tam jsem viděl spoustu obrázků, které mě hodně inspirovaly navštívit některé ze zemí v jeho fotogaleriích. Pátral jsem i po místech, kam jet vyloženě fotit. To byl jeden z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodl navštívit Machu Picchu. Já to mám tak, že když do nějaké země jedu, tak mám na mysli jedno až tři místa, která chci vyfotit a ten zbytek je mi jedno. Pak už fotím, co se kde namane. Je fakt, že jsem nikde moc nefotil lidi, ale když jsem byl v v Peru a po té v Asii, konkrétně Thajsku, tak tam mě to hodně lákalo. Je to jedna z prvních zemí, ze které mám i pár portrétů lidí, většinou ale momentky. Na Zélandu jsem taky fotil lidi, ale spíš při různých sportech se záměrem, že si vytvořím dostatek ilustračních fotek pro svůj budoucí web.

Peru – Machu Picchu

Založil jsi cestovatelský web ŽivotNaCestách.cz. Jak tam funguješ?

Letos v březnu bude web slavit tři roky od spuštění. Napsal jsem na web kolem 180 článků z celkových asi 450 publikovaných, ale teď už mi na psaní bohužel nezbývá tolik času, jak bych si přál. Stal jsem se trochu „mužem na pozadí”, dělám hlavně technické věci, které nejsou na první pohled tolik vidět. Domlouvám teď 3 zajímavé projekty, které chystáme do budoucna rozjet. Jeden z nich už brzy.

Peru – Machu Picchu

Jak si vybíráš lidi, kteří pro web píší?

Pro mě je důležité vybrat lidi, kteří píší srdcem. Je to na webu i cítit. Většina z nich píše zdarma, nebo po dohodě za symbolický honorář. Když jsem kdysi lidem slíbil, že je budu pravidelně platit za jejich práci, začala se postupně kvalita článků zhoršovat, protože se ozývali lidé, kteří chtěli psát jen pro peníze.

Líbí se mi postup, kdy člověk pro web napíše hezký článek a počítá s tím, že za něj nic nedostane. Já ho pak rád odměním za dobrou práci. Když je článek opravdu dobrý a má úspěch, zaplatím autora rád i zpětně. Podle toho si vybírám i lidi – sleduji, jestli blogují, vydávají články, zapojují se do dění… Spoustu testovacích článků jsme odmítli a následně smazali – byly to texty vhodnější na osobní blog pro rodinu. Paní třeba psala o tom, jak s Karlem byli na horách, jak Karel svačil, jak si Karel poranil kotník… To nikoho z našich čtenářů nezajímá.

Thajsko – Kanchanaburi – Most přes řeku Kwai

Jak vyděláváš peníze na placení článků?

Platím je z vlastní kapsy a z části z toho mála, co si na sebe vydělá web. Musel jsem trochu ustoupit z mých původních plánů. Ze začátku jsem chtěl, aby na webu nebyla vůbec žádná komerce, ale to nejde vydržet dlouhodobě. Takže teď občas vydáme nějaké PR články a ukážeme reklamu na produkty, které se týkají cestování. Tyto aktivity alespoň částečně pokryjí mé náklady.

Peru – Ballestas Islands

Chtěl by ses díky webu jednou živit?

Rozhodně ano! Je to velký koníček a mám pocit, že pokud hobby děláš dobře, téměř vždy se to přesune do téhle fáze. Stránky bych ale teď chtěl posunout výrazně dál. Chtěli bychom z nich v blízké budoucnosti udělat mimo jiné i elektronický časopis, který máme v plánu vydávat čtvrtletně.

Mám i několik dalších tajných plánů. Redakčně web funguje skvěle, hlavně díky Viktorovi, který mi dlouhou dobu hodně pomáhal a přinutil mě přejít na management systém, díky kterému v redakci přesně víme, v jakém stadiu je jaký projekt. Řešíme tam také korekturu u článků, grafiku… Fungujeme dnes již hodně podobně jako profesionální redakce časopisu.

Jaká je tedy tvoje role?

Mě baví vše. Psát, fotit, organizovat. Plánovat, co kdy vyjde, být v kontaktu s lidmi, řešit rozhovory… Vždy jsem měl tendenci organizovat a řídit lidi, tak jsem se rozhodl, že si založím vlastní „firmu”. Vybudoval jsem si vlastní tým copywriterů a fotografů a nebojím se je použít (smích). Takže i když web nevydělává tolik peněz, mám díky němu tým lidí, kteří jsou schopni se mnou pracovat mimo Život na cestách. Dost možná, že se ŽNC jednou stane agenturou na SEO a internetový marketing, protože na to jednoduše mám výborné lidi. V současné době na webu ale funguji především v roli šéfredaktora.

Nový Zéland – Taupo Lake

Co tě žene dál?

Web se dostává do stádia, kdy je v ČR poměrně známý, zároveň spolupracujeme s velkými firmami. Chtěl bych začít pořádně platit lidi z mého týmu a stát se svým pánem. Líbí se mi myšlenka, že bych mohl cestovat po světě, psát o tom články a zároveň se tím i živit. V současné době ještě připravujeme s jedním mým dlouholetým kolegou projekt, kde chceme našim čtenářům nabídnout systém, který jim pomůže při hledání nejlevnějších letenek a chybových tarifů. Bude je včas informovat hned nejen e-mailem, ale také informační SMS.