Co jsi čekal, že na cestách najdeš?

Říkám cestě „cesta objevování”. Nemyslím tím přímo objevování světa, spíš objevování sám sebe. Protože cestuji sám, mám spoustu času na přemýšlení nad tím, pro co jsem žil do teď a pro co budu žít později…

Našel jsi sám sebe? Změnil jsi se?

Už teď mohu říct, že o sobě vím mnohem víc, než dříve. Tahle cesta mě hodně posílila a zjistil jsem, že mám více citů, než jsem si myslel. Když jsi sám, uvědomíš si, kdo opravdu jsi. Cítím se statečnější a uvědomil si, že mohu dělat mnohem víc věcí, než jsem si dřív myslel!

Máš nějaký plán, nebo si místa, kam pojedeš, vybíráš náhodně?

Nemám žádné plány. Nebo vlastně neměl jsem žádné plány – když jsem v Turecku začal, vždy jsem plánoval pouze na následující týden či dva. Ale po sedmi měsících jsem dorazil do Portugalska a do té země se zamiloval, tak jsem se rozhodl tam na nějakou dobu zůstat. Podal jsem si přihlášku na magisterské studium a rozhodl se tam svou cestu ukončit. Alespoň prozatím.

Takže když se zeptáš, jestli jsem našel sám sebe, můžu říct, že znám jiný způsob, jak žít. Nebyl jsem úplně spokojený se stylem, jakým jsem žil v Brazílii, takže jsem tady vlastně začal nový život.

Co budeš dělat až dokončíš magistra? Chceš pracovat ve svém oboru, nebo více cestovat?

No, to je těžká otázka. V Brazílii jsem studoval obchodní administrativu a bavilo mě to. Ale vždy jsem cítil, jako by mi něco chybělo. Samozřejmě bych rád cestoval, ale nedokážu si představit, že bych si cestováním vydělával…

Ale začal jsi psát úspěšný blog o cestování…

Jo.

Jaký byl hlavní důvod pro založení blogu? Jakou jsi měl motivaci?

Abych byl upřímný, až nedávno jsem si uvědomil, proč jsem to začal dělat. Na začátku jsem se snažil vysvětlit přátelům a hlavně rodině, co a proč vlastně dělám. Můj život v Brazílii byl totiž perfektní. Alespoň z pohledu mé rodiny. Dokončil jsem univerzitu, měl jsem velmi dobrou práci, stoupal jsem po kariérním žebříčku a vydělával. A má rodina byla šťastná.

Ale najednou jsem si řekl: „Ne. Budu cestovat.” A oni se mě samozřejmě ptali proč. Takže si myslím, že jsem začal psát, abych jim ukázal, jak krásné může cestování být. Ale později jsem zjistil, že se lidem líbí, co dělám, a tak jsem pokračoval.

Začal jsi psát už od začátku své cesty?

Vlastně jsem začal před tím. Psal jsem, abych svým blízkým ukázal, co se bude v mém životě dít. Takže když navštívíš mou stránku, najdeš tam obrázek, kde jsem na letišti a říkám „Nashle, Brazílie”. A tak začal můj projekt „Love Around the World”.

Myslíš, že bys ještě někdy mohl žít v Brazílii?

Myslím, že ano. Mám Brazílii opravdu rád. Jednoho dne budu chtít mít rodinu a děti a když si představím svůj život v budoucnosti, představím si sebe s rodinou v Brazílii.

Pocházíš ze São Paulo, je to tak?

Narodil jsem se v malém městečku blízko São Paulo, ale v São Paulo jsem pak žil několik let, kvůli škole a práci. Ale mám hluboký vztah k mé rodné vsi. Život tam je úplně jiný než ve velkoměstě. São Paulo je šílené, žije tam 10 milionů obyvatel… Navíc je to tam celkem nebezpečné a jezdí tam hrozně moc aut.

Co z tvých cest ti nejvíce utkvělo v paměti?

Mám jeden příběh, který si budu pamatovat navždy. Stopoval jsem v Srbsku a vzal mě jeden stařec v ošuntělém autě. Měl jsem ceduli s nápisem města, kam jsem se chtěl dostat, a to byla jediná věc, které rozuměl. Celou cestu na mě ale mluvil srbsky. Celičkou cestu! Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale usmíval jsem se a snažil jsem se působit pozitivně, a on vyprávěl dál a dál. Když jsme dorazili do cíle, napsal mi vzkaz cyrilikou, objal mě a odešel. Šel jsem do kavárny a poprosil slečnu, aby mi ten text přeložila. Stálo tam něco jako: „Děkuji za tvou společnost, tak moc mi scházelo s někým si popovídat! Děkuji za pomoc!” Rozbrečel jsem se, úplně mě to vzalo.

Byl to prostě jen stařík, který neměl nikoho, s kým by si mohl povídat. Neznám jeho příběh, nevím, o čem mluvil. Myslím, že jen potřeboval s někým sdílet své pocity…

Wow…

Mám ještě jeden příběh ze stopu… V Rumunsku mě vzala jedna slečna a celou cestu jsme si povídali. Byla moc hodná a pomohla mi najít místo, kde na mě čekal můj hostitel. Zastavili jsme a ona řekla: „Musím ti hrozně moc poděkovat. Takhle jsme jezdili s mým otcem, který je teď ale těžce nemocný. Tohle bylo poprvé, co jsem tu trasu jel sama. A díky tobě jsem se necítila tak hrozně.”

Začala plakat, já začal plakat a cítil jsem něco jako osud. Ten den jsem měl velké problémy vůbec se dostat na místo, kde bych mohl stopovat, ale nakonec jsem potkal ji. Nevím jak, ale vím, že jsme se rozhodně měli potkat…

Proč jsi se rozhodl cestovat zrovna přes couchsurfing?

Měl jsem čas místa a jejich obyvatele poznat více do detailů a couchsurfing pro mě byl nejlepší způsob, jak toho dosáhnout. Kdybych měl jen dva týdny, asi bych ke couchsurferům nešel… Nikdy před tím jsem nic takového nepodnikl, protože jsem cestoval jen na krátko. Ale od té doby díky couchsurfingu poznávám spoustu skvělých lidí.

Couchsurfing mě naučil, že lidé mohou být milí jen tak, bezdůvodně. Otevřou ti dveře svého domova, jen aby tě poznali. Protože jsou třeba jenom zvědaví. Neočekávají, že pro ně něco uděláš. Dnes žijeme ve světě, kdy lidé vždy něco očekávají, ale couchsurfing je jiný…

To samé platí pro stopování. Řekl bych, že u něj to vlastně platí dvojnásobně, protože lidé na stopu někdy ani nemluví tvým jazykem. Prostě tě vezmou a ty řekneš jen děkuji a na shledanou. Lidé ti prostě jen chtějí pomoct.

Co si myslíš, že je v tvém životě úplně nejdůležitější ze všeho?

To je těžké. Nechci říkat žádné klišé jako má rodina a podobně. Jsem trochu sobecký, ale myslím, že nejdůležitější v mém životě jsem já samotný.

Nemyslím si, že je to sobecké. Je to skvělé.

Ano (smích). Byla to první věc, co mi vytanula na mysli. Já. Mé cíle. To, co chci dělat. Není nic důležitějšího, než to, co je uvnitř mě samotného.

Mohl bys mi na závěr blíže představit tvůj projekt?

Když jsem začal „Love Around the World”, nahrával jsem lidi, kteří mluví o lásce ve svém rodném jazyce. Myslím si, že je těžké mluvit o lásce a pocitech v jiném jazyce než mateřském. Po čase jsem ale také zjistil, že je moc složité to takhle dělat. Natočil jsem video a pak jsem musel čekat na jiné lidi, kteří mi ho přeloží. Samozřejmě to nikdy nebylo tak, jak to doopravdy řekli.

Ale zjistil jsem, že když chceš psát o lásce, nemusíš se vlastně lidí ptát přímo na lásku. Když píšeš o stopování nebo couchsurfování, o lidech, co jsi potkal na cestách, o zkušenostech, o pocitech, o tom, co žiješ, taky píšeš o lásce…

Takže jsem přestal nahrávat videa, jak jsem to dělal na začátku, a projekt stále dává smysl. Jeden kluk mi napsal: „Líbí se mi tvé postřehy a zkušenosti. Viděl jsem tě mluvit se starými lidmi v autobuse. Viděl jsem tě hrát si s dětmi na náměstí. Viděl jsem tě potkávat se s neznámými lidmi.” Napsal hodně takových věcí a na konci se sám sebe zeptal: „Kde je vlastně láska? Není všude, kde jsem teď psal?”

Co znamená láska pro tebe?

Pro mě? To je záludná otázka. Na tuhle věc jsem si chtěl odpovědět na konci mých cest. Opravdu nevím, jak to vysvětlit. Myslím si, že ji stále hledám a jsem na správné cestě. Znovu se dostávám k tomu, co jsem řekl o couchsurfingu a stopování. K tomu, jak být prostě milý, jen tak. Být dobrý člověk. Myslím, že o tom je i láska. Nezbytnost lidského bytí. Když děláš něco opravdu přirozeného, spontánního a děláš někoho šťastným, děláš to jen tak. Nic neočekáváš. Je to o energii, která spolu s něčím takovým přichází. Když tohle lidé budou dělat, myslím, že pak vždycky budou do světa zamilovaní…

Originální text v AJ na Couch Story.