Bereš s sebou na cesty něco neobvyklého?

Většinou vozím skejta. Ne pokaždé, ale letos v Asii a Střední Americe mi dost chyběl. Když jsem byl v Asii poprvé, měl jsem ho a bylo to super. Na další cesty už ho určitě chci brát vždy.

Vím, že s sebou vozíš třeba kokosový olej.

Ten určitě nesmí chybět, dá se použít na spoustu věcí. Jen je dobré mít ho v nějaké tašce, umí v zavazadle udělat pěknou neplechu.

Říkal jsi, že ráno je důležitá část tvé svobody. Můžeš popsat, jak takové tvoje ráno vypadá?

Vstanu, dám si lžičku zmíněného kokosového oleje a převaluju ho v ústech asi 20 minut – říká se tomu oil pulling, kdyby to někoho zajímalo. Olej naváže bakterie, které se v puse usadily přes noc, takže je důležité jej po dvaceti minutách vyplivnout. Pak mám škrabku na jazyk, díky níž sundám z jazyka hleny a podobné věci, které tam mít nechci.

Nato jdu cvičit jógu a udělám si mladý ječmen, piju ho většinou během cvičení. Obvykle se snažím cvičit každý den tak 40 minut, někdy to třeba kvůli přesunům nezvládám, někdy ale zase cvičím déle. Třeba v Mexiku jsem měl seance, kdy jsem cvičil skoro dvě hodiny. Ono cvičit jógu není jen neustálé protahování. Je to i o tom, že ležím deset patnáct minut v jedné poloze. To se pak natáhne.

Následuje společná snídaně, ať už s mou holkou, anebo teď v Beskydech s rodiči. Potom si napíšu (anebo ideálně už mám z předchozího dne napsaný) seznam věcí, které chci ten den udělat a dotáhnout dřív, než začnu odpovídat na maily.

Není to ale nic striktního. Teď třeba pracujeme na Naučmese festivalu a vím, že je pro mě důležitější být v interakci s lidmi a komunikovat, takže jako první spustím mail a kouknu, kolik přišlo přihlášek a co se mnou lidi potřebují řešit. Je ale dobré mít nastavený nějaký řád.

V minulém rozhovoru jsme mluvili o vděčnosti. Říkal jsi, že vděčnost je pro tebe jedna z nejdůležitějších věcí v rámci nomádství i života vůbec. Za co jsi teď nejvíc vděčný?

Že můžu skejtovat a normálně chodit. V zimě jsem neměl zrovna nejšťastnější období, protože jsem si na Bali na surfu rozřezal nohu a trvalo asi dva a půl měsíce, než mi zranění srostlo. Už je to mnohem lepší, teď jsem zpět na 95 % původního stavu a můžu znovu skejtovat, takže jsem šťastnej, protože jsem myslel i na to, že už se na skejt nikdy nepostavím.

Minule jsi taky říkal, že největší výzvou pro tebe bylo naučit se říkat „ne“. Kdy jsi naposledy řekl „ne“ zajímavé nabídce a teď jsi za to hodně vděčný?

Naposledy mi psali bývalí klienti, že mají další firmu, která ode mne chce udělat návrh designu většího uživatelského rozhraní, což byla práce, kterou jsem dělal před Naučmese. Já řekl jasné „ne“, protože mě to zaprvé nebaví tolik jako Naučmese a zadruhé na to ani nemám prostor.

Nechci si ubírat ze svého prázdného prostoru, který mě baví v životě mít. Podle mě je důležité mít každý den volný prostor pro sebe a jen tak být, jen tak existovat. Když totiž mám dny, kdy je všeho strašně moc, nebo dokonce celé měsíce, tak jsem roztěkaný a mám pocit, že nežiju. Pokud ale mám dvě hodiny jen tak, udělám si kafe, sednu v Barceloně před hostel, popíjím ho na chodníku a koukám na lidi kolem mě. To je pro mě život – mít volný prostor.

Jak si takový prostor v životě udělat? V dnešní době se na tebe stále něco valí – maily, SMSky, Facebook… Co ti nejvíc pomáhá si prostor udržet?

Říkat „ne“. Líbí se mi hláška „You can have anything, but not everything“ (můžeš mít cokoli, ale ne všechno). Nemůžeme v našem životě udržovat tři tisíce perfektních vztahů, i když jsou ti lidé super a máme s nimi hodně společného… Vedle nich jsou další, kteří jsou pro nás důležitější, a nejde to všechno zvládnout.

Pomáhají mi různá pravidla, třeba že si na maily vyhradím každý druhý den večer, anebo že na některé ani nebudu odpovídat, když mi nedávají smysl nebo jsou od neznámých lidí.

Zastavím se u letošní zimy. Měl jsi dost přesně naplánováno, kdy a kde budeš, kdy se vrátíš do Čech i s kým budeš, ale nakonec to bylo úplně jinak. Můžeš popsat, co se stalo a co to pro tebe teď v životě znamená?

Hm, moje klasika – rozplánoval jsem si život a nakonec bylo všechno jinak. Chtěl jsem být s jednou holkou, jenže na Bali jsem potkal jinou, která už ale měla letenku do Střední Ameriky, a tak jsem se rozhodl, že zahodím všechny plány a pojedu za ní.

Intuitivně jsem cítil, co chci, a rozešel jsem se, byť dosti nešťastným stylem, ale stalo se. Ponaučení z toho pro mě plyne, že už si nikdy nekoupím zpáteční letenku. Když jsme byli v Mexiku, zemřel můj nejlepší kamarád Lukáš, a tak jsme museli koupit nové zpáteční letenky za 20 tisíc a druhý den letěli do Prahy na pohřeb. Na zpátečních letenkách, které jsem neproletěl, jsem tak dohromady utratil kolem 50 tisíc.

To není úplně málo.

Takže je pro mě lepší koupit jednosměrnou, i když připlatím tři čtyři tisíce, mám ale svobodu rozhodnout se. Z pěti koupených zpátečních letenek jsem čtyři nevyužil. Celkem blbá statistika.

Jaké to je cestovat s partnerkou? Předtím jsi vždycky dlouhodobě cestoval sám a najednou jsi strávil šest měsíců na cestách s Aleks.

Je to úplně jiný. Když jsi sám, celý den si uděláš pro sebe. Nic neřešíš, s nikým se nemusíš synchronizovat, máš svoje potřeby, svoje nálady. Všechno je jednodušší. Na druhou stranu vztah přináší něco, co umíš zažít jen s nejlepším kámošem… pocit sdílení a společné radosti, že se spolu něčemu smějeme, i když je to jen blbost.

Sdílení je velká přidaná hodnota, je ale potřeba vztah hodně vyladit, mít velkou trpělivost a chápat, že i ten druhý má potřeby a nálady a že už tu nejsi jen ty. A že budeš muset zatnout zuby a občas i dělat věci, které momentálně nechceš… třeba jít nakoupit, když bys radši jen skočil na rychlé nudle, ale ten druhý chce vařit pořádné jídlo.

Jak to máš teď na cestách s prací? Když jsi sám, můžeš si pracovat do dvou do noci a je to jedno, teď ale najednou svůj čas s někým řešíš.

Přesně. Ve vztahu nějak nejde pracovat, je potřeba si to říct a naplánovat. My pracujeme dopoledne a odpoledne od dvou hodin je zákaz práce, Aleks mě v tom hodně učí. Moje klasická hláška je „I just need to finish something“ (jen si něco dodělám) a ona se zlobí, že pořád potřebuju něco dokončovat. Jsme stále v procesu učení, hlavně teda já. Učím se zavřít počítač a už nepracovat.

Máme dohodu, že pracujeme šest hodin denně a pak trávíme čas spolu. Hodně vaříme, nebo třeba v Beskydech jdeme ven sbírat ostružiny nebo borůvky, což jsou supr aktivity. Nejhorší je zůstat doma a nedělat nic, to pak máš nutkání právě ještě něco dodělávat.

Zajímá vás více k digitálnímu nomádství? Přijďte na Adamův celodenní Naučmese kurz

Napadá tě ještě něco, co tě cestování s partnerkou naučilo?

Asi chápání potřeb druhého člověka. A nálad kolem toho. Nejsou jen mé věci a potřeby. Občas jsem si v těžkých chvílích říkal, že na to kašlu, že to nemá cenu, ale později jsem se uklidnil a uvědomil si, že to cenu má, akorát že to pro mě není pohodlné. Vše, co není pohodlné, něco stojí, ale na oplátku něco dostaneš.

Byl jsi teď skoro rok v kuse pryč. Jak udržuješ vztahy s ostatními přáteli?

Už z principu, že se snažím žít víc v přítomnosti, víc „tady a teď“, nedá se být moc v kontaktu s lidmi, se kterými jsem vyrůstal v Beskydech. Stále mám doma 20 kamarádů, ale nejsem s nimi vůbec v kontaktu, pokud nepočítám Facebook. Takže je spousta lidí, s kterými už se nevídám, protože oni jsou tam a já zas tady.

Pak jsou tři čtyři lidi, s nimiž jsem si volal 1x týdně na jednu dvě hodiny, měli jsme oboustrannou motivaci. Jakmile jsem se déle neozval, tak mě uháněli – a naopak. Tyhle vztahy jsem udržoval hlavně přes Skype. Zapsali jsme si do kalendáře Skype kavárnu (jak já tomu říkám) a dvě hodiny jsme se bavili. Pokaždé to časem spadlo do nějakého hlubšího rozhovoru – nemluvilo se už o počasí, ale o tom, co se nám v životě dělo. To samé s rodiči.

A pak mám kamarády, které rád uvidím, ale nezvládám si s nimi jednou za týden dvě hodiny volat.

Jak je to s lidmi, které potkáváš na cestách? Poznáváme spoustu zajímavých lidí, ale nemůžeme vytvářet a udržovat nějaký vztah s každým. Přemýšlíš nad tím podobným stylem?

Nepřemýšlel jsem, ale díky za myšlenku – hned mě napadlo, jak to vlastně řeším. Z uvedené skupiny zajímavých, inspirativních lidí vyzobám ty, kteří se mnou nějakým způsobem rezonují a umí mě posunout dál. Pokud mají nějaké sociální sítě, snažím se koukat na jejich zdroje, jsme v kontaktu a učím se od nich.

Podívejte se na Adamův parádní osobní web a účet na Instagramu